Archiv pro měsíc: Prosinec 2014

Historie výroby rukavic 2. část

Rukavičkářství v Čechách a jeho slavné osobnosti.

První psanou zmínku o nošení rukavic v Čechách najdeme v XI. století. Kosmas ještě používal latinský název chirothecae. Název rukavice nacházíme v Dalimilově kronice. První stavovskou organizací byl cech pražských rukavičkářů založený za vlády císaře Karla IV. ve 14. století .S výrobou rukavic nerozlučně souviselo i vydělávaní (činění) a upravování kůží, ze kterých se vyvinula samostatná řemesla jirchářství a barvířství, která byla již v 15. století na vysoké úrovni.

V průběhu historie obdržel rukavičkářský cech různá privilegia od českých panovníků, což přispívalo ke zvelebování rukavičkářského řemesla. Zvláštní výsady byly uděleny cechu od císaře Karla VI. v roce 1722 a v roce 1762 od císařovny Marie Terézie, která rovněž vydala pro pražský rukavičkářský cech zvláštní pravidla (artikule), jimiž se všichni příslušníci cechu museli řídit.

V historii rukavičkářství existují dva významné mezníky, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj rukavičkářského řemesla v Čechách a které jsou shodou okolností oba spojeny s osobnostmi francouzské národnosti.

Prvním tímto mezníkem je zavedení výroby rukavic podle „francouzského způsobu“ v Praze v roce 1784. Byl to Etiene Boulogne z Milhaud, jehož příchod do Čech souvisel pravděpodobně s problémem náboženské svobody. Z nepatrných skromných začátků, díky píli, svědomitosti a přičinlivosti řemeslníků, které si zjednal i ze své domoviny, dosáhly pražské rukavice v poměrně krátké době světové pověsti. V té době bylo založeno Společenstvo francouzských rukavičkářů v Praze. Ta zásadní změna spočívala v technologii výroby. Začaly se vyrábět tak zvané hlazené rukavice.

Etiene Bouloune se narodil v roce 1738. v Milhaud. Rok po založení továrny v Praze 1785 měl výsadu, že jeho dílna mohla nést název „ První továrna francouzských rukaviček v Praze a Rakouském státě vůbec. Kolem roku 1800 bylo v této továrně zaměstnáno 110 dělníků, tj. rukavičkářů,jirchářů, barvířů a švadlen. Roční výroba byla 24.000 párů rukavic. Vedle této továrny začali vznikat další, jejichž zakladateli byli již čeští řemeslníci, např. Prokop Svoboda, do jejichž dílen roku 1828 vstoupil i učeň, později průmyslník a starosta společenstva rukavičkářů, Josef Budan.

Druhou významnou událostí, která má význam nejen z hlediska českého rukavičkářství, ale i z hlediska technického rozvoje tohoto oboru v celosvětovém měřítku, byl vynález fantýrovacího stroje (vykrajovacího stroje) a kalibru (vykrajovacího nože) v roce 1834. Tedy o 50 let později, po zavedení výroby francouzských rukavic v Praze. Autor tohoto vynálezu byl geniální francouzský rukavičkář Xavier Jouvin z Grenoblu. Na základě studia lidských rukou a charakteristických znaků sestavil 32 velikostí, z nichž sestavil 5 forem. Tím dal základ první normalizaci střihu rukavic.

Sestrojením tvarovacího nože a rukavičkářského lisu odstranil namáhavou práci ručního vystřihování rukavic. To také umožnilo zavedení průmyslové výroby i když se značným podílem ruční práce rukavičkáře. Jouvinův vynález patří mezi ty, které časem nezastaraly, nebyly zatlačeny do pozadí, nebyly zatím nahrazeny novými. Jeho přínos pro rukavičkářský průmysl spočívá v tom, že je stále základní prací v tomto oboru a ani neúprosný čas nedokázal nic víc, než složit poklonu jeho pokrokovosti..

Xavier Jouvin se narodil v Grenoblu v roce 1800, jako syn továrníka rukavic. Prosazení a uznání jeho vynálezu trvalo více než 5 let. Teprve pařížská výstava v roce 1844 učinila jeho jméno i vynález známým a světovým. Zemřel v tomtéž roce. Město Grenoble uznalo jeho ocenění a v roce 1889 mu postavilo pomník a pojmenovalo po něm náměstí. Na základě výše uvedeného byla Francie považována za kolébku moderního rukavičkářství.

Počet výrobců rukavic v Čechách, ale zejména v Praze, postupně přibýval, práce českých řemeslníků začala nacházet uznání ve světě. Bylo to uznání francouzských rukavic pražské výroby, jak se tenkrát nazývalo. Například na průmyslové výstavě pražské 1828 a1836, v Berlíně 1844, v Londýně 1851,všeobecnou výstavu v New Yorku r. 1853, v Paříži 1855 a 1890.

Z dalších rozhodujících skutečností, je třeba uvést, že již ruku 1833 byla dne 3. srpna založena podpůrná pokladna dělnická. pro případ nemoci, Jiřím Haberkornem a Juliusem Bulvou. Tato organizace se později projevovala velmi aktivně v dělnickém hnutí pražském.

V roce 1850 bylo založeno společenstvo výrobců rukavic, podle francouzského vzoru. Prvním starostou byl zvolen Christián Rady. Společenstvo umožnilo prosazovat se kolektivně s výrobky ve světě a tak již po roce 1850 se stávají rukavice důležitým vývozním artiklem..

Vedle společenstva výrobců rukavic podle francouzského vzoru ( hlazených rukavic, nebo také glacé), existoval cech německých rukavičkářů. Mezi nimi byly sváry a spor byl vyřešen roku 1859 založením Společenstva spojených rukavičkářů v Praze. Pro další rozkvět řemesla mělo toto velmi pozitivní význam.

Zprůmyslnění výroby rukavic na základě vynálezu Xaviera Jouvina se do Prahy dostalo zásluhou, již zmíněného továrníka Josefa Budana, který stroj koupil na výstavě v Paříži roku 1855.

Na rozšíření výroby rukavic měl vliv také vznik nových výrobních středisek v Krušných horách, v Abertamech a okolí roce 1850. Výrobu tam založil abertamský rodák, Josef Eberhart, který byl rukavičkářem a přišel z Vídně, Mnoho se mu nedařilo. Pokračovatelem byl jeho spolupracovník Alois Chiba. Výroba rukavic se rychle rozšiřovala a byla hlavním zdrojem obživy tamního obyvatelstva. Další výrobní centrum vzniklo roku 1865 v Dobříši a okolí, zásluhou Šalomouna Abelese. Výroba pracích rukavic z divočin, činěných rybí tukem byla v Kadani.

Ke zprůmyslnění výroby rukavic přispělo významným způsobem zavedení speciálních rukavičkářských šicích strojů. dosud se všechny rukavice šily ručně. Existovalo několik způsobů ručního šití rukavic. Produktivita práce ba velmi nízká. Dnes se ruční šití uplatňuje při výrobě luxusních rukavic. Zručná šička dnes ručně ušije 2 až 3 páry za den.

Termín uplatnění šicích strojů v rukavičkářské výrobě bohužel neznáme. Nevíme ani u kterých firem byly tyto stroje využívány. Dodnes na stejném principu je používán stroj DÁNKA , jedná se o dvounitný obnitkovací stroj, dále o stroj ŠTEP, s řetízkovým stehem, který má velmi malý průměr sloupku, aby mohly být šity jednotlivé prsty. Třetím typem speciálního rukavičkářského stroje je stroj LAŠ pro vrchní a spodní šití a má normální vázaný steh, jako krejčovský stroj.

Postupem doby, byla rukavičkářská výroba doplněna o celou řadu typů různých vyšívacích strojů. Tyto speciální rukavičkářské stroje měly nožní šlapací pohon a k rozšíření motorového pohonu došlo až po 2. světové válce.

Počínaje rokem 1860 započal vývoz českých rukavic i do Severní Ameriky. Vrcholu objemu výroby na konci 19. století, kdy podle statistik se vyrábělo v Českých zemích kolem 15. milionů párů rukavic. Vývoz byl do 51 států světa. Nejvíce do USA. Roku 1910 pracovalo v rukavičkářském průmyslu kolem 20000 pracovníků. Velkou část dělníků tvořili domácí dělníci (rukavičkáři i šičky).

První světová válka, přinesla velké snížení objemu výroby, avšak po válce vrcholu z konce 19. století dosaženo nebylo. V roce 1937 bylo vyrobeno kolem 10 mil. párů rukavic.

Podle sčítání živností v roce 1930 bylo v ČSR 3.111 rukavičkářských živností, avšak skutečných továren, které zaměstnávaly více než 50 pracovníků, bylo jen 14.

Sociální poměry rukavičkářů a šiček byly velmi rozdílné. Zatímco výdělek rukavičkářů ve srovnání s jinými odvětvími byl velmi příznivý, dalo by se říci nadprůměrný, mzdy šiček byly velmi nízké. Mezi šičkami byla rozšířena tuberkolóza a v důsledku toho i značná úmrtnost v mladém věku. Za zlepšení mzdových podmínek bylo domácími šičkami na Dobříšsku zorganizováno i několik stávek.

Rozvoj rukavičkářského průmyslu byl založen především na domácí kvalitní surovinové základně. Chov koz poskytoval vynikající surovinu pro výrobu, zejména glazé rukavic.

Období 2. světové války bylo pro rukavičkářský průmysl katastrofou. Výroba se téměř zastavila. Jednak proto, že byl přerušen zahraniční obchod, ale také proto, že pracovníci tohoto odvětví byli přesunuti do odvětví průmyslu, který pracoval pro zásobování německé armády. Mnoho firem bylo židovským majetkem, který byl konfiskován a majitelé, pokud neutekli z Protektorátu Čechy a Morava, byli posláni do koncentráků. V omezeném provozu zůstali jen firmy, které vyráběly pro německou armádu.

Výroba rukavic v Evropě se v jednotlivých zemí soustřeďovala především na velká města. Podle písemných zdrojů, byla v 19. století výroba rukavic kromě Francie , také v Anglii, Belgii, Dánsku. Německu, Švédsku, v Itálii, Španělsku, v Rusku a v Rakousku a Uhersku, Rukavice se vyráběli také v USA a Turecku.

Hovoříme li o historiji výroby rukavic, pak bych se chtěl zmínit, alespoň o jednom představiteli rukavičkářského řemesla. Byl to František Kváč , 9.5 1857-10. 1. 899, rodák z Nového Knína. Pocházel pravděpodobně rovněž z rukavičkářské rodiny. V době jeho aktivního věku se začalo dělnictvo organizovat v různých spolcích. A pražští rukavičkáři měli spolek Beseda rukavičkářů, založen byl v roce 1880 a v jehož čele už jako mladík ve svých 22 letech pracoval. Tento spolek plnil funkci kulturní, sociální i politickou. Spolek pro informaci svého členstva vydával Rukavičkářské listy.( Pak to byly České rukavičkářské listy a později Kožedělník. V období let 1880 až 1890 byl na zkušenou v zahraničí a naučil se dobře francouzsky a německy. Proto také v roce 1892 hájil zájmy pražských rukavičkářů na mezinárodním kongresu v Bruselu.

Ze vzpomínek jeho spolupracovníka J. Klečáka uvádím:

„Ceký svět obdivoval vzdělanost českého rukavičkáře, který k německým delegátům hovořil německy a k ostatním zástupcům jednotlivých národností plynně francouzky.“

Stál také jako zakládající člen a první předseda Národní strany dělnické, která byla předchůdkyní Strany národních socialistů. Jeho spolupracovník ve vzpomínkách u příležitosti 25 výročí vzniku strany V. Klofáč tehdy napsal:

„Největší ranou v té době (1889) je smrt bratra Kváči. Jeho význam není dodnes dostatečně oceněn a zaslouží si aby nebyl zapomenut.“

Dá se říci, že jeho pokračovatelem v odborovém a sociálním hnutí byl Rudolf Jaroš (15.1. 1869-7.4 1935) , narozen v Praze, původem jirchář. Po vzniku strany Sociálně demokratické, byl jejím aktivním funkcionářem a také poslancem (od roku 1929) Národního shromáždění.

Mezi velké osobnosti i když výrobu rukavic neproslavili můžeme počítat například Rudolfa Richarda Hofmeistera (1868 – 1934) ,rodák z Rožmitálu, původně rukavičkář, později úředník a spisovatel. Publikoval v Národních listech a ve Zlaté Praze. Mimo jiné vydal třídílný soubor (jeden ilustroval Max Švabinský ) Pravěk Čech.

Další významnou osobností byl Karel Hašler st. (1879-1941). Původem vyučený rukavičkář, brzy po vyučení utekl k divadlu (člen národního divadla 1903-1915). Proslavil se svými písničkami o Praze Za svůj odpor proti okupaci za 2. světové války byl zatčen gestapem a zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Za zmínku také stojí se zmínit, že i WiliamShakespeare (26.4.1564-23.4. 1616) pocházel z rukavičkářské rodiny a přáním jeho otce bylo aby se vyučil rukavičkářem. Obdobné přání měl i otec Julia Fučíka (8.7.1872-25.9. 1916), který se stal hudebním skladatelem a dirigentem. Byl strýcem, nám dobře známého komunistikého novináře, Julia Fučíka.

Významnou osobností , z období po 2. světové válce byl také Josef Schutz (23.6.1910-17.3.1989) rukavičkář, rodák z Krušnohoří, z Perninku, občan německé národnosti. V letech 1934 až 1939 , jako člen komunistického svazu mládeže se angažoval v protifašistickém hnutí a proto po Mnichovské zradě, zabráním českého pohraničí Hitlerem, odešel do SSSR. Za 2. světové války, bojoval v Rudé armádě a bojoval jako výsadkář ve Slovenském národním povstání. Po válce krátce působil i v Abertamech a účastnil se přípravy znárodnění rukavičkářského průmyslu vyplývající z Benešových dekretů. Po vzniku NDR, odešel do NDR, kde vykonávál celou řadu vysokých státních funkcí v oblasti ministerstva vnitra a národní obrany. V letech 1949 až 1956 byl velvyslancem NDR v Moskvě.